„Spojené království, Spojené státy americké a Svaz sovětských socialistických republik budou vykonávat svrchovanou moc ve věcech Německa. Při výkonu této moci podniknou takové kroky, včetně úplného odzbrojení, demilitarizace a rozdělení Německa, které uznají za potřebné pro budoucí mír a bezpečnost.“

1. Německo bude povinno dát věcnou náhradu za škody, které způsobilo spojeneckým národům za války. Reparace mají dostat především země, které nesly hlavní břímě války, utrpěly největší ztráty a vybojovaly vítězství nad nepřítelem.

a) Odnětím německého národního majetku, který je na samém území Německa i mimo jeho území (zařízení, obráběcí stroje, lodi, vozový park, německé investice v zahraničí, podíly na průmyslových, dopravních a jiných podnicích v Německu atd.), a to do dvou roků od kapitulace nebo ukončení organizovaného odporu; toto odnětí bude prováděno hlavně proto, aby byl zničen válečný potenciál Německa.

3. V Moskvě bude zřízena Spojenecká reparační komise, aby na základě výše uvedených zásad vypracovala podrobný plán pro vymáhání německých reparací. Bude složena ze tří zástupců – jednoho za Svaz sovětských socialistických republik, jednoho za Spojené království a jednoho za Spojené státy americké.

4. Pokud jde o stanovení celkové reparační částky, jakož i jejího rozdělení mezi země, které utrpěly německou agresí, dohodly se sovětská a americká delegace takto:

»Moskevská reparační komise vezme na počátku svých prací za základ diskuse návrh sovětské vlády, aby celková částka reparací v souladu s body a) a b) odstavce 2 činila 20 miliard dolarů a aby 50 procent z této částky připadlo Svazu sovětských socialistických republik .«

Britská delegace byla toho názoru, že dokud otázku reparací neprozkoumá moskevská reparační komise, nemá být žádná částka reparací stanovena.

Uvedený sovětsko–americký návrh byl odevzdán moskevské reparační komisi jako jeden z návrhů, které má komise projednat.

Konference se dohodla na tom, aby otázka hlavních válečných zločinců byla předmětem šetření tří ministrů zahraničních věcí, kteří o ní podají zprávu v patřičné době po ukončení konference.

To vyžaduje, aby byla vytvořena polská prozatímní vláda, která by měla širší základnu, než to bylo možné před nedávným osvobozením západního Polska. Prozatímní vláda, která nyní působí v Polsku, měla by tedy být přetvořena na širší demokratické základně tím, že by byli přibráni přední demokratičtí činitelé z Polska samého i z Poláků zahraničních. Tato nová vláda měla by se pak nazývat polská prozatímní vláda národní jednoty.

V. M. Molotov, pan A. Harriman a sir Archibald Clark Kver jsou zmocněni, aby se jako komise poradili nejprve v Moskvě se členy nynější prozatímní vlády i s jinými polskými demokratickými vůdci z Polska samého i z ciziny, jak reorganizovat nynější vládu podle uvedených směrnic. Tato polská prozatímní vláda národní jednoty bude povinna provést co nejdříve svobodné a ničím neomezené volby na základě všeobecného hlasovacího práva a tajného hlasování. Právo účastnit se těchto voleb a navrhnout své kandidáty musí mít všechny demokratické a protinacistické strany.

Až bude tímto způsobem řádně utvořena polská prozatímní vláda národní jednoty, naváže vláda SSSR, která má nyní diplomatické styky s nynější prozatímní polskou vládou, jakož i vláda Spojeného království a vláda Spojených států diplomatické styky s novou polskou prozatímní vládou národní jednoty a vymění si s ní velvyslance, kteří budou svým vládám podávat zprávy o situaci v Polsku.

Šéfové tří vlád soudí, že východní hranice Polska musí jít po Curzonově linii, přičemž se však v některých oblastech může odchylovat pět až osm kilometrů ve prospěch Polska. Uznávají, že se Polsku musí dostat podstatného územního přírůstku na severu i na západě. Mají za to, že v příhodné době má být zjištěno mínění nové polské prozatímní vlády národní jednoty o rozsahu tohoto zvětšení a že se pak má s konečným vymezením polské západní hranice vyčkat až do mírové konference.«…